Zdeněk Bláha

Foto: © Milan Pták, http://www.fotoptak.cz/

2004 Doc. PhDr. Jaroslav Fiala (Český lid, Etnologický časopis, č. 3, roč. 91-2004)

Zdeněk Bláha, jehož dnes znají nejen odborné hudební kruhy, ale který si získal velkou popularitu i mezi milovníky lidové hudby zejména západních Čech, patří k několika nadšencům, jimž náleží velký podíl na zachování našich folklórních tradic. Ovšem o celkové šíři jeho zájmů a pracovních aktivit je toho známo již podstatně méně.

Narodil se v Horní Bříze (27. prosince 1929) a vyrůstal v prostředí prosyceném hudbou. Bláhův otec byl sice povoláním holič, ale srdcem především muzikant. Byl kapelníkem místní hudby a sbormistrem pěveckého spolku. Ten také rozhodl, že se syn bude učit hrát na housle, a tak začala chlapcova pravidelná docházka do bývalé Městské hudební školy B. Smetany v blízké Plzni, kam malý Bláha z rodné Horní Břízy dojížděl. Po ukončení základního vzdělání pak vystudoval Obchodní školu a začal pracovat jako úředník. V té době již ve svém rodišti vedl instrumentální a taneční skupinu. Se svým koníčkem se nemusel rozloučit ani během vojenské prezenční služby, kdy spolupracoval s vojenským souborem Plamen. S kolektivem, který zahrnoval jak pěveckou, tak taneční složku, mnohokrát veřejně účinkoval a přivezl nejedno vítězství z tehdy podporovaných vojenských soutěží a přehlídek. V téže době se také seznámil s dnes významným hudebním skladatelem Zdeňkem Lukášem, který se stal nejen jeho přítelem, ale zároveň učitelem. Bláhův vztah k folklóru už byl v polovině 50. let tak známý, že v roce 1955 získal místo hudebního redaktora pro folklór v tehdejším Krajském studiu Československého rozhlasu v Plzni. Tehdy začaly jeho styky s Chodskem. Za jeden z prvních doteků s tímto rázovitým krajem pokládá skutečnost, že někdy koncem 40. let dostal jako dárek krásně vázaný Jindřichův Chodský zpěvník, který dodnes chová jako vzácnou památku. Už jako redaktor začal na Chodsko téměř pravidelně zajíždět a zajímat se hlouběji o tamní lidovou kulturu. Podílel se například na vzniku dnes již legendární Konrádyho dudácké muziky, s níž podle potřeby také vystupoval jako hráč na dudy, na kontrabas nebo jako zpěvák, ale spolupracoval rovněž s tehdy populárním pěveckým Chodským triem a dalšími národopisnými soubory, zejména v Mrákově a Postřekově. Přitom navázal styky s mnoha lidovými zpěváky a muzikanty, hlavně dudáky.

Na pražské konzervatoři vystudoval Z. Bláha v letech 1960-1964 při zaměstnání hru na dudy u Alberta Peka, ale amatérsky se o ni zajímal ještě před přijetím funkce redaktora plzeňského rozhlasu. Ve hře dosáhl značné dokonalosti a v dalších letech se pro něj stal lidový nástroj spojovacím můstkem jak pro práci folklórně redaktorskou, tak také pro činnost sběratelskou. Hru na dudy mohl využít i při vedení souboru Úsměv v Horní Bříze. Jeho znamenitá technika mu v roce 1976 pomohla k získání mistrovského titulu na mistrovství dudáků ve Francii, jehož se zúčastnilo 45 hráčů z nejrůznějších států Evropy. Mezi přední hráče stále patřil také doma, jak dokládá první místo na Prix de musique de Radio, které se v roce 1982 konala v Bratislavě a kde  byl oceněn za provedení skladby Jaroslava Krčka Tanec na dudy. Úspěch si zopakoval v roce 1991 s jinou Krčkovou skladbou, nazvanou Dudy jsou slyšet všude.

Bláhův dudácký projev se od počátku vyznačoval vybroušenou technikou, muzikálností, citlivým přednesem, standardně spolehlivou intonací a přesným rytmem. Přímo pro něj zkomponoval Jan Málek Koncert pro dudy, smyčce a bicí nástroje, kde sólista mohl uplatnit nejen svou dokonalou techniku, ale kde dokázal posluchače strhnout přirozeností svého projevu. Koncert hrál s velkým úspěchem nejen v Plzni, ale také ve velkých lázeňských střediscích jako jsou Mariánské lázně, Karlovy Vary a Poděbrady. V přímém přenosu ho  vysílala i Československá televize. Pro hráčskou praxi v lidové hudbě získal mnoho poznáváním hry chodských dudáků a dudáckých kapel.

Spolu se Z. Lukášem stál Z. Bláha také u kolébky dnes významného plzeňského pěveckého sboru Česká píseň, který podle původního záměru měl propagovat české lidové písně v rozhlase. V roce 1958 se zasloužil také o vznik souboru Úsměv v Horní Bříze, jehož projev uchovává původní jadrnost lidového projevu a zároveň směřuje k jevištní stylizaci. Lidovou muziku souboru pod vedením Heleny Žilákové, tvoří dva klarinety, šest houslí a kontrabas, na který tu hrává Z. Bláha, ale podle potřeby obsluhuje též dudy nebo niněru. Taneční složka, kterou vede Věra Bláhová, má kolem dvaceti tanečníků a tanečnic.

Úsměv se brzy zařadil k nejlepším v republice. Již v roce 1961 hostoval poprvé v zahraničí a od té doby procestoval téměř celou Evropu a k tomu bývalou sovětskou Asii. Z cest si přivezl řadu pochvalných uznání, zejména z mezinárodních festivalů a soutěží. Pochvalné kritiky se týkají především tanečního umění souboru, jeho spontánnosti a přesvědčivosti podání. Poroty spolu s publikem také vždy oceňovaly čitelná choreografická zpracování. Doma se Úsměv stal v letech 1971 a 1977 vítězem celostátní soutěže folklórních souborů, v roce 1974 se umístil jako druhý. Z. Bláha tu působil také jako nejčastěji využívaný upravovatel a významná byla rovněž jeho práce choreografická. Některé jím nastudované tance (Hráběcí štandrle, Šláp jsem ti na nožičku, Šumavské tance, Hulán aj.) získaly na celostátních i mezinárodních festivalech vysoká ocenění porot.

Po odchodu Z. Lukáše z Plzně na počátku 70. let řídil Z. Bláha mnoho let Plzeňský lidový soubor, u jehož zrodu v roce 1954 také nechyběl. Původně šlo o příležitostné těleso, které sice využívalo instrumentář moderního orchestru, ale také lidové hudby. jeho základní obsazení tvoří skupina smyčců, dva klarinety a flétna. Podle potřeby se však soubor rozšiřuje o další nástroje jako hoboj, lesní rohy či harfu. Z. Bláha se zde uplatňuje i jako hráč na dudy a skladatel.

Pro vysílání tehdejšího Krajského studia Plzeňského rozhlasu vymyslel a začal realizovat pořad s názvem Hrají a zpívají Plzeňáci, který se záhy stal velice oblíbeným nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Od samého začátku byl zaměřen na popularizaci západočeského folklóru a jehož téměř pravidelnými účinkujícími byly Úsměv z Horní Břízy, Plzeňský lidový soubor, Konrádyho dudácká muzika a další lidové soubory ze západočeského regionu. jako sólisté tu zpívali Jaromír Horák, Věra Příkazská, Věra Rozsypalová, Jiří Bárta, Václav Švík a mnozí další.

Jednotlivé díly uváděl Z. Bláha přiléhavým slovem, jímž mnohdy reagoval i na současné dění. Jeho zásluhou dostal pořad charakteristickou tvář. Převládala v něm úsměvná nálada, která mnohdy přecházela až do rozvernosti a grotesknosti se znaky zemitých postav z kraje pod Čerchovem a Haltravou. Prostřednictvím lidových písní učil Bláha posluchače hledat moudrost, lásku a porozumění. Dlouhá léta se tento pořad řadil mezi pět nejoblíbenějších hudebních rozhlasových cyklů. V roce 1985 byl oceněn prvním místem v rozhlasové Žatvě a v následujícím roce obdržel Z. Bláha Cenu Československého rozhlasu.

Kromě jmenovaného pořadu pomáhal tento činorodý muzikant na svět dalším rozhlasovým pásmům s folklórní tematikou. Byly to např. Cesty za folklórem, Země zpívá, Klenotnice lidové hudby, Píseň v srdci zrozená. Jako rozhlasový  redaktor přispěl Z. Bláha mnoha lidovým souborům k uvedení na veřejnosti a k propagaci jejich práce. Plzeňská folklórní redakce patřila pod jeho vedením v rámci Československého rozhlasu k nejúspěšnějším. V průběhu 70. let bylo Krajské studio Plzeň v celkovém hodnocení řazeno hned za Bratislavu. Při udílení cen na Prix Bratislava, kterou byli pracovníci rozhlasu odměňováni vysokými vyznamenáními za umělecky nejlepší nahrávky, nebyla plzeňská redakce ani jednou vynechána.

Největším přínosem pro zachování folklórních tradic západočeského regionu je Bláhova činnost sběratelská a upravovatelská. Také zde uplatnil příznačný rys všech svých tvůrčích aktivit – přirozený a srozumitelný, ale zároveň inteligentní humor, který dodává i jeho úpravám lidových písní charakteristickou a stylově vyhraněnou podobu. Dokladem je mj. soubor 151 lidových písní, které sebral a roku 2003 v Horní Bříze vydal pod názvem Úsměvné a láskyplné písničky plzeňských seveřanů (Kralovicko, Plasko, povodí Bělského potoka a okolí). V úvodu píše, že se sběrem začínal již v holičském krámku svého otce a pokračoval pak zejména v době, kdy pracoval jako radaktor. Materiál sbíral v místech, kde byly v oblibě dudy, a proto jsou podle jeho názoru mnohé tyto písně stylem dudácké hry ovlivněny. Některé z nich jsou textovými a melodickými variantami písní známých z jiných regionů, mnohé jsou však zcela originální. V závěru publikace autor uvádí seznam lidových zpěváků, u nichž zapsané písně poznal.

Písně a tance však Z. Bláha sbíral také v Pošumaví (převážně na Klatovsku a Strážovsku) a dlouhodobě také na horním a dolním Chodsku. Během mnoha svých cest objevil pozapomenuté dudáky a svými zápisy dudácké hry navázal na průkopnické dílo Ludvíka Kuby. Setkal se také s četnými lidovými zpěváky a zpěvačkami, od nichž získal na tisíc lidových písní. Značný počet jich upravil a mnohé byly nahrány na gramofonové desky. Řadu lidových písní a melodií sám nahrál jako sólový hráč na dudy. Gramofonové desky s folklórní tematikou opatřil mluveným slovem. Z jeho dílny vyšlo kolem 50 drobných instrumentálních skladeb a písní v lidovém duchu pro nejrůznější obsazení, z nichž některé se rovněž dostaly na gramofonové desky.

Bláhovo skladby komponované pro sólové nebo duo dudy se dočkaly vydání tiskem (Sto kusů pro sólo a duo dudy. Okresní kulturní středisko, Domažlice, a. s.). Vedle variací a vlastních skladeb autora obsahuje publikace také jeho krátké historické pojednání o bohatých tradicích dudáckého lidového umění. Všímá si známých výrobců dud i proměn nástroje v čase. Uvádí také technické možnosti tohoto lidového nástroje a instrumentálních uskupení, kde k vážnosti dudáckého umění přispěla zejména sestava zvaná „malá selská muzika“ ve složení dudy, Es klarinet a housle. Nezapomíná ani na umění improvizační. Stát se platným členem dudácké muziky předpokládá podle Z. Bláhy několikaletou práci a ochotu podřídit se možnostem celého malého hráčského kolektivu. Zdůrazňuje, že dudácká muzika je navíc tradičně spjata s vokálním a tanečním projevem. V kapitole s názvem „Jak jsem „produdal“ život“ se kromě poučení o dudáckých variacích vyznal z toho, co dudy znamenaly pro něj samotného.

V publikaci následují ukázky vybraných chodských písniček a krátkých instrumentálních skladeb pro dudy od Antonína Konrádyho, Vladimíra Baiera, Václava Švíka, Stanislava Svačiny a Jana Málka, k nimž jsou vždy připojeny možné variace. Notové zápisy jsou proloženy portréty nejznámějších chodských dudáků.

Z. Bláha objevil, utřídil a hudebně zpracoval také západočeské nápěvy lendlerového typu. Zároveň ho lze pokládat za prvního, kdo se začal zabývat chodskými tanci, protože jeho předchůdci Ludvík Kuba, Otakar Zich, Jindřich Jindřich nebo Čeněk Holas lidové tance na Chodsku nezapisovali. Středem Bláhova zájmu se stal Postřekov, kterému věnoval studii nazvanou Tance z Postřekova na Chodsku (Muzeum Chodska, Domažlice 1993). V první části publikace si všímá tanců, které jsou typické nejen pro tuto obec, ale mnohé z nich pro celé Chodsko, popisuje postavení a držení tanečníků, taneční kroky a prezentuje partitury uvedených tanců v úpravách pro malou selskou muziku. Materiál pro svou publikaci čerpal ze vzpomínek starých chodských tanečníků (jejich seznam uvádí na s. 107), které po pracném vyhledání osobně navštěvoval. Jako jeden z prvních si povšiml vlivu bavorských písní (i tanců) na chodský region.

Významný přínos Zdeňka Bláhy pro zachování folklórních tradic Chodska znamená jeho další práce: v Antologii chodské lidové hudby, kterou pro Gramofonový klub vydal v roce 1972 Supraphon Praha, shromáždil nejtypičtější ukázky chodské hudební kultury. ve stručném úvodním slově popsal celou národopisnou oblast Chodska, jeho regionální vymezení, lidové zvyky a obyčeje a charakterizoval hlavní představitele chodského folklóru.

V posledních letech vydal tiskem tři brožury. Mají společného jmenovatele: skládají se z krátkých, převážně veselých příběhů, vyprávěných s laskavým nadhledem. Dva tituly jsou věnovány Horní Bříze. První, s názvem Lidé a lidičky hornobřízští (Keramika a. s., Horní Bříza 1998), připomíná svým zpracováním texty Bláhových průvodních slov k rozhlasovému cyklu Hrají a zpívají Plzeňáci. Jde o vyprávění vzpomínkového charakteru (převážně věnované vesnickým muzikantům), které napsal proto, „aby se z časů minulých nestaly časy zašlé“.

K rodné Horní Bříze se ještě jednou vrátil v publikaci nazvané Bejvávalo v Horní Bříze (Okresní kulturní středisko, Domažlice 2001). Jak píše v úvodu brožury, kterou vydal vlastním nákladem, chtěl „zachytit příběhy lidí, s nimiž v rodné obci žil, ledacos od nich pochytil, odposlouchal a vážil si jich“. Autor v ní představuje nejen lidové muzikanty, ale také další rázovité postavy, jako byli různí venkovští šprýmaři, obecní policajti, pastýři a jiní.

Za nejzávažnější Bláhovo dílo lze označit publikaci Nezapomenutelné postavy chodského folkloru (Městské kulturní středisko v Domažlicích 1999). Obsahuje vzpomínky na členy nejrůznějších dudáckých kapel, lidových zpěváků, výrobců dud či lidových vypravěčů – dohromady více než 30 osobností, které se zapsaly do historie chodské kultury.

Své odborné znalosti a organizátorské schopnosti uplatňuje Z. Bláha v přípravách Chodských národopisných slavností, Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích a v soutěžních porotách. Od roku 1956 také na Chodských slavnostech téměř pravidelně vystupoval. hrál buď na dudy, nebo na kontrabas v Konrádyho dudácké muzice, nebo jako dudák – sólista, a to vždy dokonce v několika pořadech. Účinkoval tu také se souborem Úsměv z Horní Břízy. Bláhova vystoupení bývala vždy ozdobou všech domácích i mezinárodních festivalů. Od roku 1976 se na přípravě slavností v Domažlicích podílí také jako autor, režisér a dramaturg.

Zdeněk Bláha, který svou muzikantskou jistotu čerpal vždy z lidí, jimž hrou a písničkou přinášel potěšení, je mnohotvárným interpretem, upravovatelem, dirigentem, choreografem a zasvěceným vykladačem i šiřitelem chodských kulturních tradic.